Jsou věci, které
bytostně nesnáším, a vytáčí mě doběla:
Když se jí
v obýváku na mém úžasném bílém dřevěném stolíku (tady furt bojujeme). Ten
stůl prostě miluju a také ho příkladně opečovávám. Prostě mi vadí, když na něj
někomu ukápne kečup nebo nedej bože něco mastného.
Když můj drahý
manžel nechává neustále špinavé nádobí na lince, místo aby ho šoupl do myčky.
Za deset let ještě nepochopil, že to nádobí tam někdo dát prostě musí (tady už
sem rezignovala). Důkladným průzkumem jsem zjistila, že tenhle prohřešek dělá
většina mužské populace. Jsem tedy ochotná přivřít oči.
Když uklidím a on
se začne holit. Že na tom nic není? Ale je! Postříkané zrcadlo, vousy po celém
umyvadle a kaluže vody na zemi.
Když neustále
dává na hromadu všechny polštářky, které mám pečlivě naskládané na sedačce, a
pak si na ně lehne. To by mi až tak nevadilo. Ale to, že už je nikdy nedá na
své místo, to prostě nepochopím.
Když nechává
oblečení rozvěšené v pracovně na kancelářské židli (tady chytám pokaždé
hysterák).
Když má rýmečku.
On sice tvrdí, že má zápal plic, ale doktor jej nikdy nediagnostikoval. To
prosím vzdychá, kašle a frká, kudy chodí. Celý týden se potí v posteli,
aby na konci toho týdne vylezl odpočatý a dobře naladěný. Kdybych si aspoň
jednou mohla dovolit takový komfort.
Jsou věci, které
asi nezměním. Nenakrmím hladové, nezajistím celosvětový mír ani nic podobného.
Ale těchto pár věcí bych ho snad naučit mohla, Anebo jinak. Nebudu to řešit,
uvařím si kafe, hodím nohy na stůl, vezmu knížku a dělejte si, miláčkové, co
chcete.
Krásnou středu!
Petra

