pátek 28. července 2017

Nemoc

K sepsání tohoto příspěvku se odhodlávám už hodně dlouho. Fakt je, že se mi o tom nepíše lehce. Ale nemoc je se mnou spjatá stejně jako další věci v mém životě. Od devatenácti let se léčím s Autoimunitním polyglandulárním syndromem typu II. Laicky řečeno, moje vlastní tělo si systematicky ničí svoje vlastní orgány, respektive žlázy s vnitřní sekrecí. Nejdřív to odnesla štítná žláza, pak nadledvinky a tak to jde pomalu dál. Těžko uvěřit, že někdo jako já (líčka jako jablíčka, nepřehlédnutelná nadváha) může být nějak nemocný. Je to tak. Nemoc si nevybírá, tahle nejde vidět, ale provázet mě bude celý život. Já si jen přeji, aby se aspoň na chvíli zastavila.


Když jen o vlásek uniknete smrti, máte potom strašnou chuť žít. Využíváte každou sekundu na maximum. Snažíte se život "podojit" co se dá. Obrovská euforie, pocit, že můžete všechno a taky že všechno zvládnete. No, tento pocit u mě nikdy netrval moc dlouho. Vždycky se totiž zase objeví nějaké zákoutí nemoci, které mě srazí na kolena.
Co mi nemoc vzala? Bezstarostné mládí a zářivou budoucnost, zjistila jsem, že nikdy nebudu moct dělat práci svých snů (jednoduše proto, že moje tělo to prostě nedá). Už dokonce života budu mít své limity, přes které prostě nebudu moct jít.
A co mi dala? Vážím si každého okamžiku, kdy je mi dobře. Kdy se neutápím v depresi a bojuju. Nemoc beru jako svou součást. A snažím se žít! Jsem strašně šťastné, že i přes špatné prognózy všech odborníku, kteří mi těhotenství rozmlouvali, jsem si Aničku vybojovala. Nemoc nás dělá vnitřně silnější. Aspoň já to tak mám.




Petra

14 komentářů:

  1. Petro, přeji hodně síly a co nejvíce těch dobrých chvil. Vnímám, že jsi hodně silná a Tvá dcera Anička je toho důkazem.
    Opatrujte se.
    Zuzka

    OdpovědětVymazat
  2. Uff, kdeco mi do sebe začíná zapadat. Díky za sdílení a držím všechny palce, co mám. A to vybojované těhotenství, smekám!
    Vím, že se to nedá srovnávat, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že bych to bez své nemoci nebyla já a že jsem za ni vlastně vděčná, za ten svůj ukazatel směru.

    OdpovědětVymazat
  3. Petro, jak zdání klame. Z tvých fotek. Avšak tyhle "skryté" nemoci jsou zajisté trápením na celý život. To, že jsi si vybojovala Aničku mluví o tvé statečnosti, bojovnosti, nevzdávání se, o touze žít život naplno, se všemi radostmi i starostmi. Obdivuji všechny, kdo bojují. Vždyť život vždy za to stojí. Se vším všudy.
    Moc ti přeji co nejvíce šťastných dnů.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  4. Peti, ten pozitivní přístup k nemoci velice hodnotím. Hodnotím i to, že o své nemoci se někdo na blogu "vyzná" skoro cizím lidem. Pořídit si dítě bylo pro tebe asi riskantní, ale zas je to tvá celoživotní motivace proč "to" nikdy nevzdávat. Krásné letní dny, Ivana.

    OdpovědětVymazat
  5. Silná ženo! Díky za sdílení.

    OdpovědětVymazat
  6. Peti, jsi skvělá... ♥
    Děkuji za sdílení... Je to tak, člověk si díky nemoci mnohem více váží těch opravdu důležitých věcí...
    Srdečné pozdravy posílá Peťka :)

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji ze srdce za Vaši upřímnost a sdílení Petro, z.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za milé komentáře!