Manželský slib

Nejsem typ na sukně. No, možná bych i typ byla, ale já je děsně nerada nosím. Dříve jsem to sváděla na to, že musím neustále běhat za Aňulou, na což už se teďka vymlouvat nelze. Ale jaká je pointa. Jdeme na svatbu. Vdává se mi sestřenice. Můj šatník, který čítá na desítky kalhot a džín bohužel nedisponuje žádným slušivým oblečkem, který by se hodil na tuto slavnostní příležitost. No, nevadí. S tím, že musím absolvovat zkoušení různých rób, jsme se nějak smířila. Včera jsme byli s Aničkou v půjčovně svatebních šatů, kde jsme vybrali hned, dokonce i pro mě. Mám radost. Ale z čeho jsem byla naprosto hotová, tak z těch bělostných svatebních šatů. Měla jsem takové nutkání si je vyzkoušet a zas aspoň na chvilku se cítit děsně krásně. Chodila jsem okolo tak dlouho a marně doufala, že mi majitelka řekne, abych si je vyzkoušela. No, nestalo se. Prej až se budu vdávat podruhé, tak mi určitě nějaké vybere. Nebo na obnovení manželského slibu. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Obnovení manželského slibu? Na co si slibovat ještě jednou to, co jsme si už jednou slíbili? V duchu jsem si nás představovala, jak stojíme znovu u oltáře. Já už o poznání méně nervózní než tenkrát. Taky vím, do čeho jdu, ne :-) A Zdeněk se rozhodně tolik nepotí jako tenkrát. Možná bych teďka u toho slibu víc přemýšlela a trvala na věcech, na které jsem před deseti lety ani nepomyslela. Nevím. 

Dneska jsem shodou okolností našla u tchýně, kde jsme po svatbě bydleli, knihu fotografií Jana Saudka. Tu jsem dostala od Zdeňka večer před svatbou a uvnitř bylo toto věnování. Sice si nejsem jistá, zda by to napsal znovu, ale i tak mě to dojalo.

Mějte krásný pátek!

A žijte okamžikem:-)

Petra