Opožděná

Jsem opožděná. Od malička.

V sedmé třídě jsem si ještě jako jediná hrála s Barbínama. Zatímco ostatní spolužačky potají zkoušely máminy líčidla, já jsem oblíkala Barbie na večerní randíčko s Kenem. Nestydím se přiznat, že po milované plastové panence jsem pokukovala i na střední. 

Až do osmnácti let jsem zásadně neprojevovala vlastní názor, protože jsem se bála, že moje dětinskost se ihned pozná.

Vdávala jsem se v pětadvaceti, což dle mého názoru bylo brzy. V tomto jediném případě, jsem svou brzdy  vytáhla. Svůj první piercing jsem si dala v třiadvaceti. To bylo do pupíku. Svůj druhý, tentokrát do nosní dírky, mám o třiceti let. První tetování bylo po narození Aničky. Tenkrát mi tatérka říkala, že tohle určitě není poslední. Klepala jsem si na čelo se slovy, že tak blbá snad  nikdy nebudu. No, uběhlo pět let a já mám další písání na těle. Má pro mě osobní význam. Není to žádná póza. Já taková prostě jsem. Kraťoučký sestřih budu nosit do té doby, než moje čelo velikosti přistávací plochy nebude plné vrásek. Trička s obrázkem myšky Minie se nehodlám vzdát ani po čtyřicítce. Jednoduše mě to baví. 

Krásnou středu!

Petra