Brýle!

Dnešní odpoledne jsem strávila v optice. Vybírala jsem totiž nové brýle. Díky Bohu, že je kupuju tak jednou za dva roky, jinak bych se asi zvencla. Vyzkoušela jsem asi tisícovku modelů. Šla jsem tam s naprosto konkrétní představou. Chtěla jsem plastové zakulacené obroučky. Bohužel mi tento typ brýlí naprosto nesedí, a to ani, kdybych přivřela obě oči. Takže nic. Nakonec ve hře zůstaly troje, samozřejmě ty nejdražší. Nevím, jestli to dělám podvědomě, ale pokaždé se mi vždycky líbí ty nejdražší. Tak co dělat. Zvolila jsem zlatý střed. 

Bolest zubů a pár dní bez jídla vzalo za své. Zhubla jsem! A proto dopnu kalhoty.Huráááááááááá!!!

Tak přesně pro takové jsem původně šla. Bohužel.

 

 Zdroj

Krásný den!

Petra

Boty, boty, boty

Miluju je! Nejlíp tenisky, baleríny nebo žabky. Já jsem prostě vysloveně klučičí typ. Dobře je mi v džínách, keckách a triku nejlíp s nějakou úsměvnou aplikací. Ale co si budeme, jsou prostě situace, kdy je potřeba být za dámu. Proto jsem si pořídila jedny černé lidičky, které jsou hodně univerzální. Brávala jsem si je většinou, když jsem šla na nějaký rozhovor s významnou osobností nebo na otvíračku nového pavilonu nemocnice. Občas samozřejmě došlo k nehodě. Já totiž skoro vždy chodím pozdě, mám to v genech. Je to ve mně:-) No a samozřejmě znáte kočičí hlavy, které se hojně objevují v centrech měst. Peklo je, když se takový podpatek dostane právě mezi ty kočičí hlavy, zrovna když spěcháte. O tom bych mohla vyprávět. A odkud pramení ten můj odpor k vysokým botám? Jako mně se líbí, o tom žádná, ale nosit se nedají. Já si s sebou totiž nesu břímě ještě z puberty. Maminka totiž ze mě chtěla mít takovou tu typickou princeznu. Šatičky, kramflíčky, kabelčičky. Blééééé! Čím víc mě do toho oblíkala, tím víc jsem se bouřila. V jistém věku, kdy jsem začala nosit tatínkovu košili, nade mnou zlomila hůl. Já jsem totiž Svéhlavička :-) Krásný den! Keckám zdar!

Zdroj 

Petra

Pelešení

Týden bez jediného příspěvku. To je asi nejdelší proluka za dobu mého blogování. Ne že bych neměla světu co sdělit, ale jednoduše to nešlo. Víkend byl perný. Dvakrát jsem neplánovaně zamířila do jihomoravské metropole. Ne že bych jela na nákupy nebo nedej bože na kávičku a za kulturou. Já jsem v pátek večer vyrazila s pusou o velikosti melounu na zubní pohotovost do brněnské nemocnice. Bolestí jsem sotva mluvila. No, hrůza děs. Za mě jsou bolesti zubů největší peklo. Tam mi trošku ulevili, dali antibiotika (už druhé během měsíce) a poslali domů. Včera mi zubař oznámil, že se nedá nic dělat, ale že zub musí ven. Tak to mám opravdu radost.

Mám období útlumu. Na šicí stroj sedá prach, nic netvořím, nic nedělám. Nevím, jestli za to může počasí, lenost nebo pochroumané zdraví.

Aňul dostala za vysvědčení cd Kašpárka v rohlíku. Je tam mimo jiné i písnička, ve které se zpívá o tom jak se někdo s holkou peleší. A co to prej znamená. Hlavou mi proběhlo -To je to, co by nikdy nemela žádná hodná holčička dělat. Nakonec jsem řekla, že to je jako pusinkovani. Netvářila se, že by mi to nějak věřila, ale dál se neptala. Uff. Příště mi to už tak jednoduše neprojde:-) 

Petra

Ach, ty zuby

Úplně ze všeho nejvíc na světě chodím nerada k zubaři. Ale co se dá dělat, když mám zuby na houby a jsem nucena chodit častěji než bych chtěla. Už mám v čekárně dokonce vyseděný svůj důlek. Naštěstí mám skvělého zubaře. Ale dneska jsem si to opravdu vychutnala. Tahání nervů je opravdu hnus. Pořád jsem opakovala, že normálně taková hysterka nebývám. Myslím, že jsem vykřikovala už preventivně. Bohužel mi několik injekcí zabralo později, než ve skutečnosti mělo, tak jsem si tento zákrok opravdu vychutnala. Zato teď necítím půl huby, při pití jedním koutkem piju a druhým mi teče nápoj ven. Kdybych dostala dělovou ránu ani bych nemrkla. Směju se jako po mrtvici a protivná jsem až běda. A příští týden znova. Bože, jak já to nenávidím.

 

Zdroj Pinterest

Petra

Jak být správnou Bohyní?

O víkendu jsem spíchla Aňul narychlo polštář. Bylo to těsně před ukládáním do postele. Takže žádné velké šité, ale povlak byl na světě. Ta její radost byla ohromující. Bylo jí šumák, že jsem jej ustřihla na křivo i to, že stehy nejsou úplně rovné. Byl to prostě povlak na polštář od maminky. V ten moment jsem si uvědomila, že ať udělám cokoliv, tak pro ni to bude to nejlepší. Ta bezmezná láska je ohromující. Zároveň jsem si uvědomila, jak je těžké být neustále v jejích očích tou nejlepší. Neudělat žádnou botu a být tím správným vzorem. Fakt je docela fuška být dobrým rodičem. Tímto skládám velkou poklonu mojí mámě, která to se mnou neměla vždy jednoduché. Hlavně ta puberta byla docela peklo. Neustálá potřeba prosazovat si svou osobnost vedla k touze po vzdoru a rebelií. Zatím si tedy budu užívat tohoto sladkého období, než přijde to další, které se jmenuje Mami, jsi trapná :-) Krásné úterý!

 Petra